Přetržený řetěz

Ze škatulky ven!

Když o sobě někdo řekne, že je anarchista, většina lidí si ho představí, jako někoho, kdo v noci rozbíjí výlohy a hází molotovy po policistech. Dají si ho do škatulky a vytvoří mu vězení, hranice, za které nesmí jít. Když se z takového anarchisty pak vyklube někdo, kdo odmítá násilí a má rád volný trh, většinou se setká s nepochopením a často s odporem ostatních. A co když se za nějaký čas rozhodne, že vlastně s onou filosofií nesouhlasí? Někdy se ostatní začnou bát, začnou říkat: „Co se to s tebou stalo?“, nebo „Už nejsi takový/a, jaký si býval“.

Tyhle „vězení“ nám potom brání v tom, abychom byli sami sebou, abychom se nepřetvařovali a abychom mohli vyjadřovat sami sebe. Občas je těžké se z něj dostat a přinutit okolí, aby nás bralo jinak. Změna je vždycky brána s odporem.

Nechápejte mě špatně. Nemám nic proti jazyku ani proti slovům. Naopak, myslím si, že díky nim můžeme přemýšlet rychleji a efektivněji. Na druhou stranu nás tyto nástroje jazyka omezují. Často máme problém pochopit svá slova navzájem, někdy i své vlastní.

Nemyslím si proto, že to jsou jen ostatní, kteří nás „škatulkují“ podle našich slov, ale že to jsme i my sami. Když nad tím tak přemýšlím, zjišťuji, že se mi to stává docela často. Vyžaduje to značnou dávku sebereflexe a upřímnosti, uvědomit si, že něco děláme kvůli tomu, že se považujeme za „někoho“ místo toho, abychom to dělali kvůli tomu, že si myslíme, že je to v dané situaci nejlepší. Nechceme ven z pomyslné krabičky.

Často jsem o sobě na tomhle blogu něco psal a nějak se nazýval. I vy jste si mohli říct, to je ___ (doplňte sami). Musím vás ale varovat. Jakékoliv vězení, nebo škatulku, do které mě dáte rozbiji. Jakákoliv pouta, která mi nasadíte přetrhnu. Nikdy se nenechám uvěznit ve slovech, ať už někoho jiného, nebo svých vlastních!

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.