O rovnováze a protikladech

Dneska bych chtěl psát o trošku abstraktnějším tématu, o rovnováze. A nemyslím tím, jen schopnost udržet se na jedný noze, nebo být schopný na sebe postavit dva kameny tak, že vypadají, jako kdyby k sobě byly přilepený lepidlem. Chtěl bych psát o rovnováze ve smyslu vyvážení dvou protikladů. Znáte to, věčný spory na téma anarchie vs vláda, svoboda vs útlak, cíl vs systém, nový vs starý… Našel bych takových protikladů spousta. Ještě víc bych ovšem našel lidí, kteří se dohadují o tom, proč je jeden protiklad lepší, než ten druhý a jak bychom se měli druhého protikladu štítit a vyhýbat.

Občas se ještě v takový pasti sám načapám. Nedávno jsem se přistihl v hádce, kdy jsem jednomu liberálovy tvrdil, že stát je naprostej bullshit a měl by se okamžitě zrušit přehlížejíc všechny (občas i logické) protiargumenty. Pořád si sice myslím, že stát není potřeba, ve svých extremistických názorech jsem, po promyšlení jeho protiargumentů, trochu polevil (Nebudu se tu pouštět do vysvětlování svých anarchistických názorů, to si nechám zase na jinej článek).

Ono není těžký přijít s důvody, proč je něco lepšího než opak, proč by se něco mělo dělat takhle a né opačně. Co je nejtěžší, je najít správný vyvážení oněch protikladů. Já o sobě poslední dobou zjištuju, že jsem občas sakra línej a tohle nedělám, protože je přece jednodušší vidět svět černobíle a vykašlat se na tu námahu, kdy člověk musí zvažovat všechny pro a proti obou (nebo i více) protikladů.

Hezky je to vidět v přírodě – klasickej problém kytek, chci vyrůst s co nejmenší námahou, ale chci, aby na mně na tom místě svítilo co nejvíc světla. Pak na stromech vznikají takový ty magický zlatý řezy, kdy vyroste každej list tak pootočenej, aby to pro něj bylo nejvýhodnější. Když se kytka z týhle rovnováhy vychýlí nad určitou mez, tak jednoduše zanikne. S náma to je stejný.

Největší marnost je ale to, že stav naprostý rovnováhy, už jenom z principu, nemůže nastat. Svět se pořád mění a tvaruje a abych mohl přesně reagovat (a vyvažovat) na ostatní vlivy, museli bychom umět předvídat budoucnost (což nejde, kvůli nějakým čárům s určováním pohybu a místa elektronů v atomu).

Nejvíc mě pak naštvou lidi, kteří považují za argument toho, že to bude fungovat to, že to fungovalo/funguje. Jsou to podle mně, jedny z nevíc líných prdelí na světe – konzervativci. Myslím si, že to zase všechno vzniká z lenosti. Prostě je moc práce to řešit. Lenost je samozřejmě super vlastnost, ale zase musíme najít nějakou rovnováhu, nebo dopadnem jako v Londýně, když kvůli svýmu konzervativnímu přístupu nechaj město skoro přetýct splaškama z kanalizace.

Co si o tom myslíte vy? Hledáte balanc, nebo jste při čtení zjistili, že jste si to taky trošku zjednodušovali?

Motivace je bullshit

Poslední dobou slýchám všude kolem, jak je důležitý být nadšený pro to, co dělám. Jak bych si měl každý ráno hodinu pročítat svoje motivační věty, které mě nabudí a nadchnou, aby pak můj den byl jeden velkej produktivní kopec.  Budu pořád štastej, ze světa se stane jeden velkej růžovej flek a všechno bude ideální. Když se pak náhodou onen motivační mrak začne stahovat, vytáhnu svůj pečlivě napsaný motivační papír a dám si další dávku motivace, až mi z toho půjde hlava kolem.

Zažil jsem si to. Pamatuju si, jak jsem se minulé září, večer před mnou tak obávaným a nenáviděným prvním školním dnem, zamyslel nad tím, co jsem vlastně za celé prázdniny udělal. S hrůzou jsem zjistil, že jsem celou dobu strávil klikáním do rytmu nějaké počítačové hry, ze které jsem si pamatoval méně, než z prvních tří let svého života. Tak jsem si řekl „Ne! Takhle to dál nejde.“ a uprchl jsem pro pomoc ke Googlu s otázkou „How to be more productive“. Narazil jsem na tohle video, kde Stefan (kterého jsem pak ještě nějakou dobu sledoval) popisuje svůj ranní rituál, díky kterýmu dokáže provozovat svůj kindle publishing buisness, kterej mu vydělává milióny.

Poctivě jsem si tedy napsal ony opěvované motivační papíry a plány do života. Co všechno budu mít a jak budu štastej. Od té doby jsem začal každý ráno vstávat v pět a hodinu po probuzení jsem poctivě fetoval onen motivační matroš, kterej barví šedou kůru mozkovou na růžovo. První týden jsem se cítil skvěle, byl jsem nadšenej a pořád vysmátej (ve skutečnosti se toho zas tolik nezměnilo). Duhej týden to trošku povolilo, a třetí už to bylo úplně pryč, jako kdybych si vytvořil toleranci na motivační papíry. Takhle ono nadšení postupně opadalo a za dva měsíce jsem toho nechal (vstávání v 5 mi ovšem vydrželo až do konce školního roku).

Když se na to tak zpětně dívám, zjištuju, že jsem si vlastně celou dobu lhal do kapsy. Pořád jsem si říkal, jak je všechno skvělý i když to kolikrát nebylo. Vlastně jsem se vyhýbal řešení nějakého problému a místo toho jsem jen slepě tvrdil, jak je to vlastně boží.

Ale zpět k tomu, proč si myslím, že motivovat se jen nadšením je pitomost. Nadšení nikdy nevydrží. Já nechci být celej život jenom štastnej. Právě to překonávání překážek a ten nepřijemnej pocit, že musím dělat i něco, co se mi fakt nelíbí, z těch štastnejch chvilek dělá ty doopravdy štastný chvilky (o tom, jak protiklady navzájem umožňují svojí existenci zase v jiným článku). Mimo to, málo kdy rosteme a zdokonalujeme se u věcí, které nás naprosto baví a jsou úplně bez námahy a frustrace. To, co nás doopravdy posouvá dál jsou naopak věci, které jsou mimo naší komfortní zónu.

Samozřejmě, že nadšení je taky potřeba a je důležité najít ten balanc (o hledání rovnováhy bude taky post). Nadšení je třeba super nástroj, jak přicházet na nový věci. Bez nadšení bych byl jenom frustrovanej a nezkoumal bych nic novýho. Ale 90% jakéhokoliv produktu je dřina, ke který se člověk jen nadšením nepřiměje.

Jak se tedy přimět něco udělat, když ne jen nadšením? Na to mám jednoduchou odpověď: Vůle a odhodlání. Nadšení je jako plamen a vůle s odhodláním jsou jako větráky. Plamen je sice fajn a je potřeba ho na začátku mít, ale to, co z něj dělá ten velikej oheň, je vůle a odhodlání.

Já teď třeba začal dělat challenge, určitě jste četli mojí blogovací challenge, ale mimo to jsem začal denně hodinu cvičit yógu (už jsem v 55. dnu) a pravidelně chodit do posilky. Občas tam jdu s nadšením, ovšem většinou se mi moc nechce, ale pokaždé někde najdu vůli to udělat i tak. Když jsem programoval Fameies (startup, který se nepovedl), taky to nebylo něco, co by bylo na sto procent zábavné. Jak už jsem psal, jde o tu vůli, nadšení vyprchá. Kdybych měl pokaždý čekat, až na tu činnost budu mít chuť, tak bych se načekal věčně.

Co si o tom myslíte vy? Napište mi to do komentářů pod článkem. Vyzývám vás, abyste si taky zvolili nějakou takovou denní challenge, kterou budete držet aspoň měsíc (zvlášť teď, přes léto, kdy má většina z nás víc času, než obvykle) a podělte se o ní s ostatníma v komentářích.

Dvouměsíční blogovací výzva

Tak, a je to tady! Historicky 1. článek na mém blogu. Delší dobu mám v plánu začít psát blog a konečně jsem se k tomu rozhoupal. Jak už to tak mám ve zvyku, když něco začnu, začnu to dělat pořádně – takže jsem si pro sebe vymyslel takovou blogovací challenge. Každý den, dneškem počínaje, napíši alespoň jeden článek. Tuhle challenge, kterou jsem výstižně nazval Dvouměsíční blogovací výzva, budu držet nejméně 2 měsíce (do konce srpna). Takže se můžete těšit na nejrůznější bláboly, filosofický i naprosto hloupý kecy tak, jak mi přijdou pod prsty.

Proč to vlastně dělám? Jednak pro to, že potřebuju nějak zabít čas o prázninách a rád bych ho zabíjel nějak produktivně. Ale hlavní důvod je, že bych chtěl dostat ven ty svoje bláznivý myšlenky a nápady. Také to pro mně bude jakýsi zadostiučinění, ve škole jsem byl disgrafik, to budou koukat – disgrafik bloger. Haha!

Ze začátku to asi nebude nic moc, bude mi chvíli trvat, než se naučím se vyjadřovat tak, aby to bylo pořádně čtivé a zábavné. Ale to přijde! Vykašlu se na spisovnou češtinu, hlavně, že mi bude rozumět. Udělám všechno, co je v mých silách, abych se vyhnul pravopisným chybám. Hlavně se ale budu snažit psát správně diakritiku, čárky, tečky a odstavce. Sám nenávidím, když musím po někom luštit ten jeden velkej blivajz, kterej vznikne, když dotyčný napíše jeden kus textu, jakoby to byla jedna věta, ze který skřítek Nasratčárek udělal slovní rébus.

Na konec chci vyzvat i vás (nejsem žádnej rektální alpinista, takže oslovení budu psát s malým písmenem na začátku, zvyknete si), abyste se ke mně přidali v týhle super mega ultimátní dvouměsíční výzvě a začali taky blogovat. Nemusíte si kupovat vlastní doménu, stačí si založit stránku na wordpress.com a pokud nechcete vykládat zbytečné síly na nastavování wordpressu, tak vám poslouží i normální blog.cz, nebo třeba blogspot.com. Nezapomeňte se ale zmínit o svém blogu v komentářích, ať mám taky co číst!

Takže jedem!

P.S.: Na tuhle stránku se chystá novej, ultraminimalistickej design, kterej ze čtení udělá opravdový vizuální orgie. Teště se!