The ultimate yogi – 108 denní program

Jak jste se zde již mohli dočíst, momentálně dělám 108 denní yóga program, kdy každý den hodinu až hodinu a půl cvičím power yogu podle videolekcí. Dneska bych se s vámi chtěl podělit o své dojmy a zkušenosti.

Všechno to začalo v zimě, když mi jeden kamarád půjčil yoga videokurz na dvdčkách (taky jsem se divil, kdo ještě dneska používá dvdčka). Jak už to tak chodí, první video jsem ji nepustil dříve, než za několik měsíců. Říkal jsem si „Yóga, to bude nuda“ a představoval jsem si nějaké jóga kurzy pro seniory, kde se prostředí hýbe více, než samotní cvičící.

Musím uznat, že první lekce mě z tohoto omylu těžce vyvedla. Pamatuju si, jak jsem si rozložil koberec o přibližných rozměrech yoga podložky na zem (což byla první chyba, protože jsem si připadal jako Aladin na létajícím koberci, když se mnou ten koberec pořád někam ujížděl), dal jsem si před sebe na zem svůj notebook, pustil jsem první lekci jménem Crostrain a začal jsem cvičit.

Myslím si, že reakce většiny lidí by byla stejná jako ta moje. Já jsem totiž po pár minutách s otevřenou pusou koukal na obrazovku svého notebooku a říkal jsem si „Jak to sakra dělaj?“. Dopadlo to tak, že jsem z první lekce neudělal ani půlku cviků (a že jsem se doopravdy snažil), ne proto, že bych snad nechtěl, nebo pro to, že bych byl slabý, ale proto, že mé končetiny odmítali zaujímat polohy, které instruktoři na videu dělali stejně lehce, jako kdyby si ráno vařili čaj.

Dnes už mi zbývají jen 4 týdny do dokončení a pokroky na sobě cítím. Jednak už jsem schopnej udělat všechny cviky ale hlavně se cítím líp a jsem pružnější. Trávím totiž hodně času na počítači a nechci vypadat, jako typický počítačový chlápek (jehož páteř má blíže k horizontále).

Pokud byste chtěli sčekovat zmiňovaný yoga program (a já vám zaručuju, že je dobrej), můžete zde. Mimochodem, víte co to je torrent? V překladu to znamená proud (jen jsem naznačil).

Nesmrtelnost? Ano, ale…

U předminulého blogu se objevilo pár komentářů (tímto vám děkuji), ve kterých jste mi poradili nějaká témata o kterých bych mohl napsat blog. Dneska bych proto chtěl psát o jednom z nich. Vybral jsem si, zda bych chtěl žít věčně.

Takže nesmrtelnost: Nesmrtelností je podle mě více typů. Začnu od těch, které bych nechtěl. Rozhodně bych nechtěl být nesmrtelný a přesto stárnout. Nemusím snad ani vysvětlovat proč…

Další typ nesmrtelnosti je ten, že člověk nemůže umřít, ale zároveň ani nestárne. Pokud jste četli pána prstenů, tak je to přesně ta nesmrtelnost, kterou mají elfové (když je někdo zabije, objeví se sice na jiném kontinentu, ale pořád neumřou). Takhle nesmrtelný bych být také nechtěl. Přesto, že se smrti (nebo spíše umírání – jak píše Walker) bojím, myslím si, že je to důležitá součást našich životů (i kdyby po smrti nebylo nic), vždycky bych chtěl mít aspoň možnost dobrovolně umřít.

Nesmrtelný bych být chtěl, ale nesměl bych stárnout a musel by být nějaký způsob, jak bych mohl umřít. Tuhle nesmrtelnost bych nazval spíše nestárnutím (a neumřením na stáří). Ještě raději bych byl, kdybych mohl umřít jen dobrovolně (takže by mě nikdo nemohl zabít a nemohl bych umřít na žádnou nemoc). Jsem to ale vybíravej. Ještě by mě někdo mohl zmanipulovat k tomu, abych chtěl umřít – tzn. pořád by mě mohl zabít, ale to už zavání hardcore filosofií, do toho se pustím jindy.

Co vy? Chtěli byste být nesmrtelní? Jakou nesmrtelnost byste brali a jakou ne? Nezapomeňte komentovat.

Minimalismus

Nedávno (asi před půl rokem) jsem se začal více zajímat o momentálně docela populární téma – minimalismus. Minimalismus se mi začal hodně líbit a snažím se spousta z minimalistických principů provozovat i ve svém životě. Zjistil jsem, že si tím můžu spousta věcí zjednodušit, lépe se soutředit na to, co zrovna dělám a mít celkově lepší pocit.

Hlavní myšlenka minimalismu, spočívá v tom, že se snažíte svůj život co nejvíce zefektivnit a to tím, že se snažíte zbavit se nepotřebného. Schálně, kolik věcí máte doma ve skříni nebo na stole, které na které jste za posledních pár měsíců ani nesáhli? Já to znám, sám jich ještě taky pár mám (přesto, že se snažím zbavit, čeho jde). Na druhou stranu, nepokládám se za hardcore minimalistu, protože mi minimalismu nedává smysl, pokud je na úkor znepříjemnění života, ale to je na delší debatu.

Dneska bych se s vámi chtěl podělit o tři minimalistické věcí, které dělám a o kterých si myslím, že by mohli zpříjemnit život i vám.

Vyčistěte si plochu – Já to myslím vážně. Jak často spouštíte programy z plochy? Já téměř nikdy. Většinou je spouštím z dolní lišty, nebo z nabídky programů vyhledávání programů (na windowsu je to v nabídce start, na os x je to cmd + space a kde to je na linuxu už si nevzpomínám – největší borci tam spouštěj programy z terminálu). Podívejte se, jak moje plocha vypadá. No není to nádhera?

Moje minimalistická plocha
Moje minimalistická plocha

Vyčistěte si pracovní stůl – Řešíte špatnou produktivitu? Vyčistěte si stůl. Jak to probíhá? Sundejte všechno ze stolu a pořádně ho otřete nějakým hadrem. Před tím, než si zase všechno nandáte na stůl, běžte do jiné místnosti, vezměte si tužku a papír a napište si seznam věcí, které na stole doopravdy potřebujete. Potom na stůl vraťte jen ty věci, které jste si napsali na dříve zmiňovaný papír. Ostatní věci dejte jinam, nebo se jich rovnou zbavte, uvidíte, že se vám bude hned pracovat lépe.

Povyhazujte nepotřebné věci z batohu – Většina z nás má batoh (nebo nějakou brašnu) kde nosíme věci, které potřebujeme na cestách (ať už v práci, nebo na výletě). Vysypte z něj všechno ven.Poté do něj postupně věci vracejte a u každé se zamyslete, zda ji tam doopravdy potřebujete. Já se třeba vždycky divím, kde se mi tam vzalo tolik bordelu…

Když tyto tři body uděláte, zpříjemníte si své okolí a zefektivníte svojí práci. Ještě bych chtěl dodat, nevyhazujte všechno, co už nechcete. Pokud to nejsou vyloženě odpadky, zeptejte se třeba na facebooku, jestli tu věc někdo nechce a pokud ten předmět má nějakou cenu zkuste ho prodat třeba na Aukru.

Proč jedu dál?

Dneska jsem dokončil svojí deseti denní pauzu. Většinu času jsem byl pryč, týden na Šumavě a potom ještě na jedné párty u kamaráda. Na blogování jsem ovšem nezapomněl. Hodně jsem přemýšlel, zda vůbec blogovat chci a jestli to má nějakou cenu a proč to vlastně dělám. Musím se přiznat, že jsem na moment zvažoval, že s tím úplně přestanu. Nakonec jsem se ale rozhodl opačně. Přišel jsem na to, proč je blogování tak fajn:

Komunikace se světem – Myslím si, že umět komunikovat se světem je dnes užitečnější, než kdykoliv v minulosti (už jsem psal o connection economy) a je užitečné, se naučit se světem komunikovat efektivně. Psaním blogů se dá se světem komunikovat, nebo se v tom aspoň zlepšit. Dostanete povědomí o věcech jako je SEO nebo SMM.

Zamyšlení se nad tématem – Psaní blogů o nějakém tématu mě donutilo se nad tím tématem zamyslet a prozkoumat ho více do hloubky. Stalo se mi také, že jsem chtěl psát o něčem, o čem jsem si myslel, že vím hodně, ale zjistil jsem, že vlastně až zas tak tolik nevím.

Zlepšení vyjadřování – Když píšete článek, většinou se v něm snažíte informaci podat co nejsrozumitelněji, aby vás čtenář, pochopil co nejlépe. Tahle schopnost se může hodit i jindy, než při psaní blogů – třeba když se s někým bavíte, nebo něco prezentujete.

Benefitů bude rozhodně mnohem víc. Já jsem napsal tři, které vnímám nejvíce.

Blogování je fajn, ale nemyslím si, že má smysl psát články každý den, pokud chcete psát o něčem doopravdy smysluplném. Na druhou stranu, v tomhle bláznivém intervalu má smysl psát články, pokud se chcete v jejich psaní zlepšit, proto tenhle měsíc ještě „dorazím“.

Ještě mi zbylo pár témat v záloze, ale napadá mě, že jsem se ještě neobrátil na vás – čtenáře: Napadá vás nějaké téma o kterém chcete, abych napsal? Hoďte to do komentů!

10 denní pauza

Včera jsem psal, že bych chtěl začít točit vlogy. Dneska jsem si připravil stativ, připevnil na něj kameru, zapnul ji a začal natáčet. Dohromady jsem natočil asi 40 minut. To co jsem zaznamenal, bylo tak strašný, že si jsem jistý, že nikdo nechce vidět záznam, kterej jsem natočil. Takže vlogy padaj.

Dneska je 31. to znamená, že mám za sebou první půlku. Napsal jsem dohromady 27 příspěvků. Myslím si ale, že se kvalita blogů poslední dobou zhoršila. Budu upřímný, docházejí mi nápady. Zítra na deset dní odjíždím na výlet s přáteli a nejsem si jistý, jak budu mít čas blogovat každý den. Proto si vyhlašuju 10ti denní přestávku. Myslím si, že mi to pomůže i s oživením obsahu a blogy potom budou zajímavější.

Takže za 10 dní.

Raději shořet, než vyhasnout!

Jsem pro žití naplno. Jsem pro říkání toho, co si myslím. Pro dělání toho, co chci. Pro nepřetvařování se. Jsem pro dělání chyb a pro učení se z nich. Jsem pro smích a pláč, pro lásku a nenávist. Jsem pro těžkou dřinu. Jsem pro slunce a déšť, pro ticho a řev!

Kdyby se vás někdo teď zeptal, kdy se vy cítíte nejvíc na živu, co byste odpověděli? Když se mě na tuhle otázku jeden kamarád před rokem zeptal, nevěděl jsem. Postupně jsem ale přišel na to, kdy se cítím nejvíce naživu. Nejvíce naživu se cítím, když zažívám kontrast.

Třeba takovej bungee jumping, když si skočíte, rozhodně se cítíte „naživu“ více, než když sedíte před televizí, nebo před počítačem. Myslím si, že to je způsobeno právě tím, kontrastem. Sto metrů přece neskáčete každý den. Právě kvůli tomu kontrastu, dělám spousta věcí o kterých čtete na tomto blogu. Třeba překonávání strachu. Myslím si, že to má co do činění s tím kontrastem.

To je ten důvod, proč se snažím nevyhýbat nepříjemným věcem. Vím, že potom ty příjemnější víc vyniknou.

Co poslouchá Dejv

Já jsem hudební člověk. Hudbu poslouchám pořád. Když jdu na nákup, jedu tramvají, nebo myju nádobí. Poslouchám hlavně jazz, ale sem tam si sřihnu nějakej pop. Dneska bych se s váma chtěl podělit o pár interpretů, který mám nejraději.

Ještě před tím, než se ale vrhnu na jednotlivý interprety, bych chtěl napsat něco o hudbě, kterou poslouchám. Moc mě nebaví ty nejvíc popový fláky, kde se dokola opakují čtyři slova a dva tóny (přesto, že chápu, že pro nějaké situace se hodí). Já v hudbě, kterou poslouchám, hledám něco víc, ať už hluboký texty, nebo „smradlavou“ harmonii. Ale už dost okecávání, pojďme se vrhnout na ten seznam.

Peter Cincotty – Americkej zpěvák, kterej mě strašně inspiruje. Mimo zpěvu hraje i na klavír. Jeho obor je něco mezi popem a jazzem. Jestli máte rádi pravej jazzovej klavír, jeho nejnovější album (Le Leggi del Desiderio) vás rozhodně nadchne. Jestli máte radši pop, tak doporučuju jedno z jeho popovějších (třeba East Of Angel Town). Jestli bych měl vybrat jeden song, kterej byste si od něj meli poslechnout, je to tenhle.

Ed Sheeran – Teď pro změnu více popovější. Známej Brit, kterýho mám rád spíše kvůli jeho textům, než kvůli hudbě, i když ta je taky fajn. Když ho poslouchám, dostanu vždycky chuť, zahrát si na kytaru. Pokud jen jeden song od něj, poslechněte si Thinking out Loud.

Robert Glasper – Tohle je jeden z umělců, jehož tvorba se vám nebude líbit na první poslech. Glasper je jazzovej pianista a jazz kterej hraje smrdí až za roh. Pamatuju si, když jsem ho slyšel popré, říkal jsem si „Co to sakra je?“, pak jsem narazil na Afro Blue (to je jedna z píšniček, který se jsou poslouchatelný i pro začátečníky) a uložil jsem si jeho album (Black Radio) a od tý doby ho „jedu“ docela hodně. Jestli chcete něco „poslouchatelnějšího“ poslechněte si již olinkované Afro Blue, jestli chcete něco fakt hardcore, poslechněte si jeho cover na Smells Like Teen Spirit.

Esperanza Spalding – Další, tentokrát zpěvačka, která společně se zpěvem hraje ještě na basu. Žánr? Jak jinak, než jazz. Narazil jsem na ní v záznamu z koncertu, kde zpívá s Glasperem (zde). Celý její album Radio Music Society je vynikající, ale jestli chcete typ na jednu písničku, kterou si od ní poslechnout, tak zkuste Crowned & Kissed.

Private collective – Od téhle skupiny poslouchám hlavně jejich desku EP. Je to jedna z mála rappových desek, který mám ve svojí hudební knihovně. Moje nejoblíbenější je Sophisticated One, hlavně to klavírový sólo.

Passenger – Když zrovna nemám chuť na jazz, poslechnu si něco od americkýho indie-popovýho zpěváka. Je to jeden z těch, kteří mě fascinují spíše texty a melodií, než složitou harmonií. Tenhle člověk dal do hudby všechno, než se stal slavný, živil se buskingem – jezdil po USA a hrál na ulici. Jsem si jistý, že všechny jeho písničky jsou napsaný od srdce (občas až tak, že se vám bude chtít brečet, když ho posloucháte). Jestli neznáte jeho nejznámější song Let Her Go, koukejte si ho hned pustit!

Herbie Hancock – Svůj seznam zakončím legendou. Tenhle klavírista dostal 14. Grammy a jeho písničky se dneska považujou za jazzový standarty. Kdo by neznal třeba Cantaloupe Island?

Kdybych tady měl vyjmenovávat všechny svoje oblíbený interprety, tak bych popsal ještě tak deset scrollů obrazovky, proto se tady zarazím. Zaujala vás nějaká z písniček, kterou jsem zmiňoval? Napište to do komentářů!