Retrospekce

Tak jsem zase po dlouhé době zabrousil na svůj blog. Už je to něco přes rok, co jsem napsal poslední článek. Rozhodl jsem se proto, že tohoto časového odstupu využiji a napíši menší retrospekci.

Každý z nás se nějak vyvíjí. Rok je dlouhá doba. Když si pročítám své starší články, všímám si spousty pravopisných chyb (pravopis je můj nepřítel se kterým se snažím statečně bojovat už od té doby, co jsem se naučil psát). Dále si hodně všímám jazyka, kterým jsou články napsány. Často se v nich vyskytují nespisovné výrazy. Místo „nějaký“ píši „nějakej“ a tak podbně. Před rokem jsem si myslel, že psát nespisovně je poutavější a nezní to tak upnutě. Nyní, když jsem si po roce rozšířil seznam přečtených knih, už tento postoj nezastávám. Líbí se mi spisovné vyjadřování, i když chápu, že má své místo a že se nehodí do každé situace. Zkrátka v psaném textu je mi spisovnost mnohem sympatičtější, než hovorovost (a často i v mluveném slovu).

Můj další retrospektivní poznatek, který jsem získal při čtení svých starých článků je ten, že spousta článků je úplně zbytečných. Psal jsem je sice v rámci své blogovací challenge, ale to na jejich zbytečnosti pro ostatní nic nemění. Mazat je již nebudu, ale jestli se ještě někdy rozhodnu pro přijmutí nějaké podobné výzvy, tak určitě nebudu uveřejňovat všechny své výtvory. Ano, myslím si, že má smysl, když se člověk chce naučit něco tvořit, tvořit „hlouposti“ každý den, ale smysl již postrádá každou tuto „hloupost“ zveřejňovat, autor by si měl vybírat, co zveřejní.

Tuto úvahu vnímám jako uzavření kapitoly. Nevím, jestli budu další články psát pravidelně, nebo nárazově. Za rok jsem nasbíral spousta myšlenek, které bych zde chtěl rozvinout. Chtěl bych ale položit o něco větší důraz na užitečnost těchto článků pro čtenáře. Nechápejte mě špatně, nechci psát populárně pro každého, zároveň ale z tohoto blogu nechci dělat smetiště, kam vyhazuji každou „hloupost“, která mi pod přijde pod prsty. Chtěl bych si získat alespoň pár čtenářů, kteří budou číst můj blog pravidelně a kteří se budou těšit na další článek.

Ze škatulky ven!

Když o sobě někdo řekne, že je anarchista, většina lidí si ho představí, jako někoho, kdo v noci rozbíjí výlohy a hází molotovy po policistech. Dají si ho do škatulky a vytvoří mu vězení, hranice, za které nesmí jít. Když se z takového anarchisty pak vyklube někdo, kdo odmítá násilí a má rád volný trh, většinou se setká s nepochopením a často s odporem ostatních. A co když se za nějaký čas rozhodne, že vlastně s onou filosofií nesouhlasí? Někdy se ostatní začnou bát, začnou říkat: „Co se to s tebou stalo?“, nebo „Už nejsi takový/a, jaký si býval“.

Tyhle „vězení“ nám potom brání v tom, abychom byli sami sebou, abychom se nepřetvařovali a abychom mohli vyjadřovat sami sebe. Občas je těžké se z něj dostat a přinutit okolí, aby nás bralo jinak. Změna je vždycky brána s odporem.

Nechápejte mě špatně. Nemám nic proti jazyku ani proti slovům. Naopak, myslím si, že díky nim můžeme přemýšlet rychleji a efektivněji. Na druhou stranu nás tyto nástroje jazyka omezují. Často máme problém pochopit svá slova navzájem, někdy i své vlastní.

Nemyslím si proto, že to jsou jen ostatní, kteří nás „škatulkují“ podle našich slov, ale že to jsme i my sami. Když nad tím tak přemýšlím, zjišťuji, že se mi to stává docela často. Vyžaduje to značnou dávku sebereflexe a upřímnosti, uvědomit si, že něco děláme kvůli tomu, že se považujeme za „někoho“ místo toho, abychom to dělali kvůli tomu, že si myslíme, že je to v dané situaci nejlepší. Nechceme ven z pomyslné krabičky.

Často jsem o sobě na tomhle blogu něco psal a nějak se nazýval. I vy jste si mohli říct, to je ___ (doplňte sami). Musím vás ale varovat. Jakékoliv vězení, nebo škatulku, do které mě dáte rozbiji. Jakákoliv pouta, která mi nasadíte přetrhnu. Nikdy se nenechám uvěznit ve slovech, ať už někoho jiného, nebo svých vlastních!

 

A je tu konec

Dnes je poslední den mé dvouměsíční blogovací výzvy. Rychle shrnu princip a výsledky.

Na začátku prázdnin (v červenci), jsem si pro sebe vymyslel takovou challenge: Každý den až do konce prázdnin napíšu aspoň jeden článek na tento blog. Cílem tedy bylo napsat šedesát dva článků (za každý den v měsíci). Napsal jsem jich ovšem jen čtyřicet. Dva týdny jsem byl pryč a další dny jsem měl moc práce, nebo jsem neměl nápad.

Zjistil jsem, že není tak jednoduché, denně psát smysluplné články, zvlášť, když člověk má i jinou práci. Rozhodně to ale nemyslím jako výmluvu, challenge jsem nesplnil, přes to vlak nejede.

Poznatky

Přesto, že se mi nepodařilo napsat jednu třetinu článků, rozhodně si myslím, že jsem si z těchto dvou měsíců něco odnesl.

Psaní článků mě baví – když mě napadne dobrý téma a mám na napsání článku více času, baví mě psát.

Neomezovat časově – pamatuju si spousta nocí, kdy jsem v jedenáct ještě dopisoval článek, abych ho do půlnoci stihl publikovat. Samozřejmě, že výsledný článek stál za nic. Přesto, že tento přístup je užitečný na dělání nekreativních výzev, na kreativní výzvy prostě nefunguje, nejkreativnější je člověk, když je uvolněný a ne pod stresem.

Chce to téma – psát jen tak „o čemkoliv, co mě napadne“ není nejefektivnější způsob, jak vytvořit zajímavý a čtený blog. Samozřejmě, můžete namítat, že přece nejde o to, vytvořit zajímavý blog, ale o rozvinutí sebe sama. To je sice pravda, šlo mi hlavně o to, ale proč nespojit obě tyto věci dohromady?

Co bude dál?

Mám v plánu sem občas něco napsat, ale můj hlavní cíl bude, určit si téma. Něco, o čem blog bude. Uvidím, jestli použiji tento blog, nebo založím nový. Rozhodně chci ale vybudovat něco, co bude mít nějakou hodnotu i pro ostatní, ne jen pro mne.

A rozhodně nepřestanu s challengema, nepovedla se mi jedna ze tří, takže nezoufám.

Co si o výsledcích z blogovací výzvy myslíte vy?

Kafe každý den? Né děkuju!

Kafe je jeden z nejznámějších nápojů. Někteří tvrdí, že je strašně zdravý a jiní zase, že je strašně nezdravý. Navzdory tomu, co všichni říkají, je v kafi hodně užitečných látek (třeba antioxidanty). Taky se v něm ale vyskytuje kofein – látka, jejíž zdravotní dopady jsou značně kontroverzní. Všichni se ale shodnou na tom, že kofein je nejrozšířeněji psychoaktivní látka na planetě. Pravidelná konzumace kafe z vás ale neudělá feťáka, který by za další kafe prodal i vlastní ledvinu. Ony ty účinky kofeinu jsou vlastně docela dobrý. Je škoda, že moc dlouho nevydrží.

Kofeinová tolerance

Důvodem je takzvaná kofeinová tolerance. Kofein je látka, která stimuluje mozek, a zabraňuje navazování adenosinu (látky, která hraje důležitou roli ve spánkových cyklech). To znamená, že po ranní kávě se budeme cítit více probuzení, budeme mít lepší náladu a budeme produktivnější, nebo ne?

Ono je pravda, že kofein účinkuje tak, jak jsem napsal, ale to jen na člověka, který ho pije poprvé (nebo ho dlouhou dobu nepil). Po první „dávce“ si tělo vybuduje nějakou toleranci – to znamená, že aby mělo stejné množství kofeinu příště stejné učinky, musel by onen člověk vypít kofeinu více (předpokládejme, že pije nějakej kofeinovej nápoj, třeba kafe). Znamená to také, že se člověk bez kofeinu cítí unavenější, než se cítil před tím, než si na něj zvyknul.

Pokud budeme pít kafe každé ráno, za nějakou dobu si vybudujeme toleranci na kofein (za jeden až čtyři dny – zdroj), to znamená, že ono ranní kafe, které nás předtím probudilo, nás nyní pouze přivede k normálu a bez něj se cítíme, mnohem hůře, než na úplném začátku.

Detox / reset

Pokud se v předchozím popisu poznáváte, tak nezoufejte. U kofeinu je reset oné tolerance docela jednoduchý. Stačí přestat kafe pít na dva až osm týdnů. V mozku se obnoví adenosinové receptory a vstávání bude stejně jednoduché, jako bez kafe.

Pití kafe bez vzniku tolerance

Možná si říkáte, že tedy nemá smysl, kafe pít. Vyjde to nastejno a člověk tím vlastně nic nezíská, jen bude muset ráno ještě pít kafe, který mu pomáhalo jen prvních pár dnů.

Já si to nemyslím. Je totiž možný, si tuhle toleranci nikdy nevybudovat a to tím, že budeme kafe pít jen občas, když to doopravdy potřebujeme – to je nejzdravější způsob, jak konzumovat kofein. Aby si člověk na kofein nevybudoval toleranci, měl by pít šálek kafe nejvíce dvakrát do týdne s několika denní mezerou.


Já sám jsem začal kafe pít a docela mi chutná. Nedělám si turka, ale dělám si překapávané. Baví mě si ho dělat a líbí se mi jeho vůně. Řekl jsem si ale, že ho budu pít jen o víkendech, nerad bych si vybudoval onu toleranci… Co si o kafi a kofeinu myslíte vy? Jaká je vaše kofeinová tolerance?

Problém s antibiotiky

Jeden kamarád mi nedávno poslal tohle video:

Ve videu Maryn McKenna vysvětluje, jak nás ovlivnil penicilin a jak jednodušší život díky němu máme. Rozhodně se na něj podívejte.

Škoda, že ve videu není zmíněn lék, který funguje na principu fágů (virů, které zabíjejí bakterie) a kterému se mutacemi bakterie tak snadno neubrání (odkaz).


Dnes se mi nechce psát dlouhý blog, takže tohle berte jen jako takový tip na zajímavé video, které bych s vámi chtěl sdílet.

 

Sebeorganizace

Vždycky mě fascinovalo, jak funguje příroda, jak se sama z principu snaží dostat do rovnováhy. Například, když se přemnoží populace určitého druhu, zvětší se i populace predátorů, kteří jsou onen druh loví. Nebo třeba evoluce (ať už věříte, že se tak organismy vyvinuly, nebo ne, musíte uznat, že do jisté míry existuje), která zajišťuje to, aby se organismy pořád zdokonalovaly.

Všechno to má ale jednu věc společnou: nenachází se tam autorita. Neexistuje tam nikdo nebo něco, co by říkalo, jak se věci budou vyvíjet a pokud existuje, muselo si to dát obrovskou práci aby to vypadalo, že to je přesně na opak… Celá příroda je samoorganizující – stav v přírodě se mění na základě reakcí menších prvků (zvířat) mezi sebou. Ve skutečnosti si nedokážu představit moc systémů, kde by ona autorita – jeden řídící prvek s absolutní mocí, byla výhodná (nebo výhodnější, než kdyby nebyla).

Myslím si, že podobné principy, které najdeme v přírodě, se dají aplikovat i na lidi a na lidské chování (vždyť my jsme její součástí). Například celý princip trhu, kdy se cena upravuje podle aktuální situace, bez potřeby zasahování autority z venku. Přijde mi, že jakmile se do těchto situací začne plést autorita, udělá to více škody, než užitku.

Například stát. Když se stát montuje do čehokoliv, myslím si, že tím natropí víc škody, než kdyby se do toho nemontoval. Třeba školství. Zastávám se názoru, že kdyby se stát nepletl do vzdělávání mladých lidí (ať jim jen nabízí ale nenutí je), tak bychom dnes nemuseli řešit spoustu problémů, které dnes řešíme (jestli vás tohle téma zajímá koukněte na stránky svobody učení).

Z výše popsaných důvodů o sobě sám prohlašuji, že jsem anarchistou. Je to právě pro to, že nemám rád nepřirozené autority a myslím si, že nejlepší systém je sebeorganizace.

Minimalismus na cestách

Dneska jsem se rozhodl, že napíši další článek o videu. Jedná se o docela krátké video, kde dva chlápci ukazují, jak si minimalisticky zabalili na 10 měsíční cestu:

Tenhle způsob cestování (a žití) mě strašně fascinuje a láká. Představa, že si budu moct všechny věci na dlouhé cestování vzít do jednoho batohu se mi strašně líbí. Když cestuji, nemám rád, když musím tahat velkou tašku – jednak je to náročné na tahání (což nevidím jako úplně největší problém), také je to náročné na psychiku, kdy se člověk bojí o své věci (že se třeba rozbijí, nebo že je někdo ukradne), ale hlavně je to nepohodlné. Když třeba jedu vlakem na chatu, beru si s sebou batoh, tašku s oblečením a kytaru. Kytaru obvykle dávám nahoru do „police“ nad hlavou, zbylé tašky si musím dát pod nohy před sedačku, na nějaké pohodlí při jízdě potom moc místa nezbude…

Myslím si, že to všechno začíná u zavazadla, které si člověk pořídí. Z vlastní zkušenosti vím, že do batohu za 100 Kč od čínanů se nevejde skoro nic, zatímco do crumpler tašky se přes její daleko menší vzhled vejde několika násobně víc. Na druhou stranu, dát 10 000 Kč za batoh je přece jenom trošku mimo. Našel jsem zajímavou značku batohů (odkaz), která se mi docela líbí a přemýšlím, že koupím batoh od nich.

Jaký batoh máte vy? Máte nějakou oblíbenou značku/prodejnu?

Buy generic levitra vardenafil Determinismus?

Determinismus je filosofické přesvědčení, že každá událost nebo stav věci, včetně každého lidského rozhodnutí je důsledkem předchozích událostí a stavů věcí, které zároveň nemohly způsobit nic jiného.
Wikipedie

Až do nedávna mi determinismus dával smysl. Pokud bychom znali aktuální stav vesmíru, teoreticky bychom měli být schopni vypočítat stav vesmíru v jakémkoliv jiném bodě (čase). To by znamenalo, že všechna naše rozhodnutí jsou pevně daná a jakákoliv svobodná vůle je jen iluzí.

Nedávno jsem ale narazil na toto video:

V tomto videu se dva youtubeři dostali od náhodnosti až k onomu determinismu a řekl bych, že se jim ho podařilo docela úspěšně popřít. Jedna z hypotéz, kterou na konci videa vyřkli byla, že jsou (nějakou kvantovou magií) pořád generovány nové a náhodné informace.

Představme si tedy, že vesmír není determinován a že to, co se stane v další chvíli je do jisté míry náhodné. Nemyslím si, že je to méně absurdní, než deterministický pohled na svět – právě naopak. Pokud by to tak bylo, nemění to nic na tom, že svobodná vůle je jen iluze a ve skutečnosti pořád nemáme kontrolu nad tím, jak se chováme, místo toho je to všechno náhoda.

Zajímá mě, co si o tom myslíte vy? Dává vám smysl video, které jsem zmiňoval?

Blog o nečem?

Tato blogovací challenge je první challenge svého typu, kterou dělám. Od ostatních se liší tím, že ke splnění každodenního cíle je potřeba něco vytvořit (napsat blog), na rozdíl jiných, kde stačí něco udělat. Například když se myji studenou vodou, nemusím zapojovat tolik intelektu a tolik kreativity jako při psaní blogu, prostě zapnu studenou vodu a umyju se (jen je to trochu nepříjemné). Podobné to je, když cvičím yógu.

Myslím si, že to je důvod, proč tuhle challenge vnímám jako nejtěžší. Nejsem si ani jistý, zda jsem v ní uspěl (od začátku prázdnin uběhlo 50 dní a já jsem napsal 36 blogů – posuďte sami). Rozhodně to pro mě není důvod, abych blogování nechal. Ale přemýšlím, že se k tomu po prázdninách postavím trošku jinak.

Jako největší problém vidím to, že tenhle blog nemá jeden cíl a články zde nejsou o jednom tématu, ale o všem možném. Není to problém ani tak pro mne, ale spíše pro čtenáře, kteří nevědí, co mají od blogu očekávat a nevědí ani vlastně o čem je. Na druhou stranu je pravda, že o čtenáře mi ani v rámci této challenge nešlo. Chtěl jsem se naučit blogovat a chtěl jsem si zkusit, jaké to je. Teď, když jsem si to vyzkoušel, bych se chtěl posunout dál a začít svými články vytvářet nějakou hodnotu. Myslím si, že toho bych mohl dosáhnout právě tím, že svůj blog (ať už tento, nebo nějaký jiný), vyhraním jen na jedno téma (a dám si na článek více času, než jeden den – ale o tom zas jindy).

Takže se po konci příštího týdne můžete těšit na zajímavý zvrat. Uvidíme, na co ještě přijdu…